Morava 350 blog čtvrtý, ze tří :D

Když jsem si plánoval psaní o projektu Morava a všem kolem, tak mi nedošlo, kolik dojmů, vzpomínek a psychických i fyzických pozůstatků tento projekt zanechá ani to, že bude velmi namístě o tom všem napsat ještě dovětek. Tak tu je ta realita projektu, co vše jsme zažili, zkusili, získali, ztratili, potkali, …

Celá akce, už ta reálná, ne plánování, začala den před startem. Všichni tři jsme se potkali v Brně a vyrazili směr Králický Sněžník. Tato naše trojka se dokupy nepotkala více než rok, takže jsme ty dvě a půl hodiny ani nezaznamenali. Podařilo se nám první noc strávit na chatě Ludmila, malé lesácké špeluňce. Představte si ji jako perníkovou chaloupku kousek pod Králičákem, která má jedno okénko, malé kamínka, vše je dřevěné a většina věcí, které se tam používají, jsou věci staré vyřazené potřeby z domácnosti. Voda ve studánce kilák daleko, světlo ze svíček - Je tam takový prastarý pocit, jako byste byli starým lesákem v 18. století. Do toho nám přišla mlha a bouřka, takže atmosféra startu … elektrizující.

Den 1.

Do rána bouřka přešla, ale mlha seděla na hřebeni jako koupací čepice. Pomalu a každý se svým očekáváním jsme stoupali asi 1,5 kilometru k prameni. Všem začalo docházet, že se příBěh z bloku a instagramu, kde se zatím odehrával, přesouvá do reality a my si to kráčíme vstříc začátku. Já jsem už jeden dlouhý projekt absolvoval, takže jsem náznak zkušenosti a reálného očekávání měl, ale pro Miša to byl první vícedenní projekt a rozhodně to byla výzva. Nutnou součástí každého mého výstupu na Králičák je polibek slona. Kousek pod vrcholem stojí kamenný slon a ten slon je symbolem kopce, je symbolem tradice a přítomnosti na rodné hroudě - to si zaslouží pusu, ne? Mlha neustávala a přidával se vítr, atmosféra graduje a hlt vody z pramene Moravy startuje naše běžecké putování.

Je 9:00 a my se pouštíme zdí, které stojí kolem pramene a běžíme do Bratislavy. První Michalova slova po startu: “Hlavně to nepřepal.” Srandovní na 350 kilometrech, že?

Opouštění masivu Králického Sněžníku šlo z kopce a to doslova. Byla to jediná významná vertikální změna naší cesty. Technický kamenitý single trail až do Dolní Moravy a pak už se střídaly asfaltové pasáže s různou formou terénu. První den byl testovacím a nejdelším. Chtěli jsme si vyzkoušet, po jakých intervalech se budeme potkávat s Matějem, co budeme počas přestávek jíst a pít, atd. Systém, který jsme nastavili první den nám nakonec vydržel až do konce. První sraz s Maťkem jsme měli po cca 25-30 kilometrech a pak po padesátém kilometru, tak aby nám na poslední část nezbývalo více jak půlmaraton.

Oťukávačka s prvním dnem proběhla celkem bezbolestně. Celkem. Začala se objevovat nějaká bolavá místa, ale běh byl pěkný a ladný a dokud se technika neomezovala, tak se nic extra nedělo. Na konci naši odolnost vyzkoušel Maťo, který nám běžel naproti a místo deseti kilometrů do konce nám referoval šestnáct. Mišo se po chvíli aj zastavit a musel uvolnit frustraci řvem gladiátora uprostřed lesa. Maťo je srandista a nedá mu to, ani v “extrémních” momentech. Odměnou nám bylo, že posledních asi patnáct kilometrů jsme se zanořili do Litovelského Pomoraví, kde bylo perfektní klima, vlhko a chladno a hlavně měkčí terén. Asfaltu a tvrdého povrchu cyklostezek bylo první den nad očekávání. Na noc jsme našli parádní flek u Stodoly Nové Mlýny. Pivo, oheň, špekáček … proteiňák, protažení, namazat, kompresky na nohy a do spacáku.

Den 2.

Ráno, ránečko, proč tak brzičko? Jáj ano, aj by člověk po sedmdesáti sedmi kilometrech trochu pospal, ale to my ne. Vstávat a cvičit chaloši ze spacáku. Zuby, kaša, kafe … WC a jdeme roztočit ty kladiva. Dobrá rada nad zlato, říká se. Tak jedna z tohoto rána. Nedávejte si do obilninových kaší protejňák, vypadá a chutná to pak jak vězeňská gebuzina. A to jsem se chvástal, že se budou olizovat.

Tu jsem si začal rozpomýnat na jednu z opakujících se těžkých pasáží z Camina. Rozmotavání nohou po pauze a nebo po ránu. Je to jak stará zrezlá mašina, do které když chvíli bušíte kladivem, pak přikapete trochu oleje a začnete hýbat jednotlivými částmi, tak se rozhýbe. Pomalu, ale rozhýbe. A tak postupně začaly naše pauzy vypadat. Lidská mašina dojede v příjemném tempu a slušném rozsahu práce jednotlivých končetin a po několika minutách v sedu a dobíjení energie, končetiny zásadně omezí rozsah a běh připomíná pohyb drobnými krůčky směrem k záchodu.

První část, v podstatě až do Olomouce byla krásná, Litovelské Pomoraví bylo krásné. Je to místo pro cyklisty, chodce i běžce. Svěží lužní les, Morava se jak chobotnice rozlévá svými chapadli do celého kraje a na konci Pomoraví se zase slévá v jednu silnou moravskou řeku.

Olomouc bylo třeba proběhnout středem. Vlastně úplně středem. Mišo v Olomouci nikdy pořádně nebyl, takže si odnesl zážitek z jednoho z největších UNESCO klenotů na Moravě. A já si vydupal asi kilometrovou odbočku na dobré výběrové kafe do kavárny Pikola. Toto byl drobný podtext celé akce: Pokud v městě není dobrá káva, nezastavujeme … naštěstí je Morava už celkem zásobená výběrovou kávou, takže jsme města nemuseli jen tak profičet. Kluky celkem bavilo, když v itineráři akce byla k jednotlivým dnům vyjmenovaná města s výběrovou kávou, jako možný spot. No jo, zvyk je zvyk.

Po dobré kávě to ale začalo trochu skřípat. Kopec asfaltu a slunce. Zlatá Haná byla nejen zlatá, ale aj horká. Tak horká, že si i mlčící Mišo řekl o pauzu a nutný skok do Moravy. Abyste věděli, tak v naší dvojce jsem já ten ukecaný a Mišo většinou mlčí a dupe. No aj toto ticho hanácká cesta podél Moravy prolomila.

Dnes se k nám konečně přidala živá bytost. Domluvených parťáků po cestě bylo víc, ale povinnosti jim nedovolili, tak nás setkání s Ondrou dost nakoplo. Tedy nakoplo mě, Mišu asi sejmulo, pač na padesátém kilometru se rozhodl dnešní den pošetřit síly.

Pauza, čínská polévka a rohlík a jede se dál. Posledních dvacetjedna kilometrů dne číslo 2.. Zakempili jsme kousek před Kroměříží, u pole a u Moravy. Tu mě napadá jedno pravidlo, které by se dalo poznamenat kterýkoliv den. Pokud má člověk, běžec, nějaké zakopané, nedoléčené, přehlížené bolístko, omezení nebo nedostatečnost, tak mu to takové kumulované ultra běhání připomene a znásobí. To si pak při bolestivých krocích člověk vzpomene na ty zanedbané strečinky, málo kompenzačních cviků a posilování stejně tak … no obvykle ho to, aspoň v přemýšlení, hodí na začátek - Běh není jen o běhu. Aby mohl člověk běhat zdravo, bezbolestně, správně a dlouho, tak je nutnost k běhu přibalit další pohybové manýry.

Den 3.

Třetí den ráno na nás čekal už pořádný výpek. Sluníčko nás nešetřilo a tělo už si neslo sto čtyřicet kilometrů, tak jsme si dopřáli hned po ránu rozptýlení. Pár kilometrů procházka do Kroměříže, zahřát stroje a následně si dát na hlavním náměstí … co myslíš? … Kafe! Ranní pokec, káva a rozchozené tělo. Je čas se rozběhnout.

Plán cesty byl po celou dobu jasně daný, ale objevily se momenty, kdy jsme se rozhodli věci měnit, cestu upravit. Vlastně nás lidi viděli na trackingu, tak kdyby nás někdo hledal, ví kde. No ale neslo to s sebou pár veselých situací. Lidi, kteří nás sledovali po celý čas, tak se zlekávali, že jsme zabloudili a dostávaly se k nám zprávy: "Kluci jste mimo trasu. Neztratili jste se. Borci doleva." 

A tento den konkrétně si náš Maťo našel místo na trase, kde bude super se potkat, nachystal rohlíky (pěkně rozkrojený rohlík s máslem, avokádem, sýrem, jak školní svačina od maminky), uvařil polévky a jal se odpočívat. No my si však smysleli, že trasu upravíme a do Uherského Hradiště, kde jsme měli navštívit místní Jarošovský pivovar (a dostat pivo :D), půjdeme jinudy. Maťa jsme obešli a on si blaženě odpočíval. Když už se dozvěděl, že se u jeho hostiny nepotkáme, tak jako zkušený pivař kopl dvě polévky na ex, popakoval foodtrack a pádil na k pivovaru.

Jáj pivovar. Milá zastávka. Když se v Jarošovském pivovaru dověděli, že dva blázni běží napříč Moravou a táhnou to až do Bratislavy, tak nás pozvali na ochutnávku piva. Šak sporťáci potřebují nějaké ionty. Děkujeme. 

Tento den, když si na to tak zpětně rozpomínám, jsme si naplnili příjemnostmi. Čekal nás ještě oběd u Mišovej ženy Marušky. Její domek stál přímo na trase, takže jsme si ani nezaběhli. Dnes druhé mňam. 

A nakonec se o našem běhu dověděla Televize Slovácko a jejich svědomitý redaktor nás s kamerou a mikrofonem naháněl mezi Veselím nad Moravou a česko-slovenskými hranicemi. Krom milého setkání jsme si užili další trackingový vtip. Užívali jsme si oběd u Marušky a asi po čtvrt hodině mi volal redaktor TS, že nám přestal fungovat tracking. Já tuto informaci po kontrole negoval, ale on stále, že to není možné a teprve teď se rozhodl informaci rozvést. Jezdil na kole kolem bodu, který mu ukazoval tracking (představ si, že kroužíš kolem kanálu a hledáš tam náklaďák :D), ale my tam nebyli. Byli, ale za branou a okusovali jsem kuřecí stehna. Našli jsme se, chvilku to trvalo, ale jsme v televizi.

Cíl dnešního dne byl jasný, dokončit moravskou část cesty, zaspat při hranicích. Vlastně bylo jedno, kolik kilometrů každý den poběžíme, ale chtěli jsme třetí den končit při hranicích. A to se povedlo. Úterní noc jsme strávili v přístavišti Petrov, dojelo pár kamarádů ze Slovácka a Slovenska, moudře jsem pohovořili při špekáčku a jarošovském pivu a dobrou. Zítra Slovensko!

Den 4.

Z dne zpátky jsem si nesl silnou bolest v horní části holeně. Únava, změna techniky, tvrdý podklad si už brali svoje a hlava už taky přepočítávala plusy a minusy. Rozhodl jsem se pokračovat, ale chtěl jsem jít sám, nechtěl jsem Michala s Maruškou (dnes s námi ještě kus cesty běžela) brzdit a hlava mi šrotovala. Páreček si běžel svoje a já cupital za nimi. Pohyboval jsem se pomalu, ale stále a tak jsem je dokonce dvakrát během třiceti kilometrů doběhl. Bolest nekončila, stupňovala se a já podlehl obavě a racionalitě a běh tento den ukončil po třiceti kilometrech. Byla to úleva, ale i zvláštní pocit sledovat pohybující se bod na mapě a nebýt tím bodem. Mišo si zbytek dne a sluníčka vychutnal sám. Těšil se na krásný soutok Moravy a Dyje, tak si jej dopřál v romantické samotě.

Pokud jsme si doteď občas zanadávali na sluníčko a vysoké teplo, tak na slovenské straně už nás nečekalo nic jiného. Podél Moravy je to v podstatě stále cyklostezka a většinu času krásně otevřená krajina. Adaptace na teplo pro tento rok zahájena. 

Mišo doběhl vypečený, ale i spokojený. Hlavu jsme složili u jezer v Malých Levároch. Velmi pěkné místo na koupání, kempování, letnění. Den jsme končili s vědomím, že nás čeká posledních padesát kilometrů, že to bude koketovačka se sluncem a asfaltem, ale taky, že to bude den, kterým dokončíme naši výzvu.

Den 5.

Dobré ráno pátý dne. Jsme ready. Dnes uvidíme soutok Moravy a Dunaje. No snad uvidíme. Já se vzbudil s opuchnutýma očima, takže jsem na svět koukal jak přes klíčovou dírku.

Já se s vědomím bolavé holeně rozhodl vyrazit asi o půl hodinu dříve než Mišo, on vypadal při síle a tak jsem si chtěl udělat náskok. Běželo se celkem dobře, pomalu, ale stabilně a méně bolestně, než jsem očekával. Můj motor byl na dnešek připravený, nevyhraju rychlostní zkoušku, ale doběhnu. Mišo měl dobrý start, celkem brzy jsme se seběhli, ale v druhé polovině ho stále se opakující slunce a asfalt vybili jak telefon a nějakých patnáct kilometrů před soutokem, zrezignoval na běh. 

Ale aj veselé to dnes bylo. Na začátku Záhorské Vsi jsme potkali pána kropícího zahradu a vyprosili si proud vody do ksichtu. Milého pána skoro porazilo, když jsme mu řekli odkud běžíme a že si tu hadici klidně můžeme nechat. Ještě nezapomněl při našem odchodu připomenout, že bychom příště neměli Slováky porazit v hokeji a popřál nám štěstí do závěru. Musím říci, že naše cesta mezi Záhorskou a Bratislavou byla těžká, ale krásná. Asfalt neasfalt, ty louky kolem a ty postupně se zvedající Karpaty v dálce umocněné blížícím se soutokem byli krásné.

Neplakali jsme. Neboj, nebude to gradovat takto. Ale moment dokončení něčeho velkého, s někým na kom ti záleží a obklopený rodinou dodal hřejiví a radostný pocit. Pohled na parťáka, podání ruky, bez velkých řečí a s hlubokým výdechem.

A samozřejmě je namístě zmínit, jsme celou dobu sbírali podporu pro oz Vagus a jejich práci s lidi bez domova. Podařilo se nám vysbírat 1020 euro a to nás posadilo na zadek. Začínali jsme s myšlenkou na 300 euro a toto byl počin ze země zázraků. Opravdu velký dík všem, co jste nám poslali podporu!

Celou naši cestu jsme dokumentovali fotkami a videami takže, když mrknete na instagram zdenek_trener_bezcov do highlightu Morava350, tak si naši cestu můžete projít s námi.